Monstrum, které hřeje. Na jeho výkonu jsou závislá města jako Hradec, Pardubice i Chrudim

Začátek topné sezóny si většina lidí spojuje jen s jednoduchým otočení ventilu u radiátoru. Z trubek se ozve známé šumění, a za chvíli je teplo. Jenže než se tenhle nenápadný okamžik odehraje, rozjede se složitý kolos, na kterém pracují stovky lidí – a to dlouho před tím, než začne venku přituhovat.

17 olympijských bazénů
Tento proces nám blíže představili v Elektrárnách Opatovice (EOP). Tedy v jedné z největších tepláren v Česku, abychom zjistili, co všechno se musí stát, než teplo dorazí k domovům.

Samotný mlýn konstrukcí trošku i mlýnek připomíná.

Z EOP se dálkově vytápí Pardubice, Hradec Králové a Chrudim. Aby bylo možné v zimních měsících spolehlivě zajistit teplo pro statisíce lidí, putuje v rozvodech celkem 44 000 kubíků vody. Pro představu: kdyby byla tato voda najednou vypuštěna, dokázala by naplnit sedmnáct standardních olympijských bazénů! A kdyby všechna tato voda zamrzla, vznikla by kostka ledu o hraně přes 35 metrů.

Šest tisíc tun denně
Stoupáme po schodišti na střechu elektrárny, zhruba třicet metrů nad zemí. Z výšky je dobře vidět obří skládka hnědého uhlí i tři ikonické komíny. „Pára stoupá obvykle jen z toho hlavního prostředního, zbylé jsou záložní pro najíždění a odstavování zařízení,“ říká náš průvodce Radek Jarka, vedoucí útvaru údržby a doplňuje, že vlaky s uhlím do elektrárny jezdí pravidelně po celý rok.

„Díky tomu udržujeme stabilní zásobu a skládka má vždy rezervu, která by vystačila na dva až tři měsíce provozu.“
Ročně se do Opatovic přiveze přibližně 800 tisíc tun hnědého uhlí. V topné sezóně se ho denně spálí až šest tisíc tun, což odpovídá třem vlakovým soupravám.

Meleme, meleme...uhlí
A jak se uhlí dostane dovnitř? Ze skládky míří po dopravnících nahoru, pod střechu elektrárny, odkud je dále dopraveno do zásobníků a pak k samotným kotlům.
Na každém kotli jsou čtyři mlýny, které melou uhlí na jemný prach, jež je dále vysoušen horkým vzduchem a poté je vháněn do spalovací komory.

„Hoří ve vznosu, při teplotách kolem 1200 °C,“ vysvětluje Jarka u hlučného mlýna.
Kotle jsou plné trubek s vodou. Ta se ohřívá až na 535 °C a vlivem teploty se mění v páru o tlaku 100 atmosfér. Pára pak roztočí rotory turbín, které pomocí generátorů vyrábějí elektřinu – a část tepelné energie páry se zároveň použije k ohřevu vody pro dálkové vytápění.

Voda teče ve dvou větvích – a vrací se
Ohřátá voda míří ven dvěma a v zimě třemi hlavními trubkami – napaječi. Jeden vede do Hradce Králové, druhý do Pardubic a Chrudimi. „V městských výměníkových stanicích se předává teplo do místních rozvodů, odkud putuje dále do domů,“ popisuje další část rozvodu tepla k domácnostem Jarka.
Teplota vody se přizpůsobuje počasí: v létě stačí do 100 °C, v zimě dosahuje až 160 °C. Po ochlazení se voda vrací zpět do elektrárny, kde se celý cyklus opakuje.